Sněmovna si najala vrátného. Demokracie zůstala venku.
Český parlament není soukromý klub Tomia Okamury. Není to noční podnik, kde u dveří stojí vrátný a podle nálady vyhodí, koho se mu zrovna nechce vidět. Není to striptease bar, kde si majitel rozhodne, kdo smí dovnitř a kdo už je „nepohodlný“. Je to ústavní instituce, která patří občanům. A občané mají právo vědět, co se v ní děje.
Zákaz vstupu pro investigativního novináře Lukáše Valáška a novinářku Noru Fridrichovou je proto nejen arogantní, ale i nebezpečný. Je to přímý útok na právo na informace. Právo, které není darem od předsedy Sněmovny, ale základním kamenem demokracie. Když novinář nesmí do parlamentu, nesmí se ptát, nesmí natáčet, nesmí dokumentovat, jak se tam rozhoduje o zákonech, penězích a moci. To není „porušení interního řádu“. To je cenzura převlečená za provozní opatření.
Valášek dostal tříměsíční zákaz. Fridrichová znovu zákaz za to, že v budově natočila rozhovory s poslanci. Vedení Sněmovny to odůvodňuje pravidly. Jenže pravidla, která se používají selektivně proti nepohodlným novinářům, přestávají být pravidly. Stávají se bičem. A bič v rukou politické moci vůči tisku je vždycky první krok k tomu, aby se veřejnost dozvěděla jen to, co si moc přeje.
Parlament není hrad. Poslanci nejsou šlechta. Novináři nejsou náhodní návštěvníci, které lze vyhodit, protože se někomu nelíbilo natáčení nebo nepříjemná otázka. Pokud Sněmovna začne rozhodovat, kdo z médií smí vstoupit a kdo ne, přestává být parlamentem a začíná být uzavřeným dvorem.
Tohle už není jen arogance. Tohle je autoritářský režim v praxi. Režim, který si vybírá, kdo smí kontrolovat moc a kdo má zůstat venku. Režim, který tisk netoleruje jako hlídacího psa, ale bere ho jako obtížný hmyz, který se dá vykázat. Režim, který si plete veřejnou instituci se soukromým podnikem a občany s publikem, které může vyhodit od dveří.
Lidská práva neplatí jen tehdy, když se to hodí. Právo na informace neplatí jen pro poslušné. A český parlament není podnik, kde vrátný rozhoduje, kdo je dost slušný na to, aby směl dovnitř. Kdo tohle nechá projít mlčky, souhlasí s tím, že kontrola moci se bude dít jen se svolením těch, kteří tu moc drží. A to už není demokracie. To je autoritářství, které se teprve učí, jak daleko může zajít.