MÁM DOST PENĚZ, TAKŽE KRÁST NEBUDU? Andrej Babiš včera ve Sněmovně pronesl větu, která možná vypovídá o jeho pojetí politiky víc než dlouhé hodiny parlamentní debaty: „Já krást nebudu, nemám to zapotřebí, protože mám celkem dost peněz.“ Zní to skoro jako argument. Ve skutečnosti ale míjí podstatu problému. Demokratický stát nestojí na tom, že máme věřit politikovi, protože nás ujistí, že je dost bohatý, dost slušný nebo dost úspěšný na to, aby nezneužil svou moc. Demokratický stát stojí na pravidlech. Střet zájmů není otázka charakteru ani výše bankovního účtu. Je to institucionální problém. Pravidla pro střet zájmů existují právě proto, aby občan nemusel zkoumat, zda politikovi osobně věří. A právě v tomto světle stojí za pozornost i další části premiérova vystoupení. Když mluvil o Čapím hnízdě, znovu zaútočil na soudkyni a řekl, že „rozhodla jak za totality“. Když přišla řeč na FAU, označil celou věc za „výmysl jedné novinářky“. Tady je nutné být přesný. Nebylo prokázáno, že Andrej Babiš osobně nařídil finanční správě zásah proti FAU. Babiš to dlouhodobě odmítá a není správné mu připisovat něco, co nebylo prokázáno. Jenže tím celý problém nekončí. Existuje Babišův vlastní nahraný výrok „naši na ně zaklekli“. Existují soudní rozhodnutí týkající se nezákonnosti některých postupů státu. A existuje legitimní otázka, jaké hranice mají platit mezi politickou mocí, státní správou a soukromými ekonomickými zájmy člověka, který stojí v čele vlády. Na tuto otázku nestačí odpovědět: je to výmysl novinářky. Stejně jako na otázku střetu zájmů nestačí odpovědět: mám dost peněz. A stejně jako na rozhodnutí soudu nestačí reagovat útokem na soudkyni. To všechno spojuje jeden způsob politického uvažování. Institucionální otázka se mění v osobní konflikt. Střet zájmů? Věřte mně. Justice? Soudkyně rozhodla špatně. FAU? Novinářský výmysl. Kritika vlády? Antibabiš. Jenže stát nemůže fungovat podle toho, komu právě věříme. Právě proto máme zákony, soudy, parlament, kontrolní instituce, nezávislá média a pravidla pro střet zájmů. Nejsou vytvořeny proti Andreji Babišovi ani proti kterémukoli jinému politikovi. Jsou vytvořeny proto, aby moc měla hranice. A tady se dostáváme k podstatě. Problém není v tom, že Andrej Babiš řekl, že nebude krást. To snad od předsedy vlády považujeme za samozřejmost, ne za politický program. Problém je představa, že osobní ujištění člověka u moci může nahradit pravidla, kontrolu a odpovědnost. Nemůže. Premiér nemusí přesvědčovat občany, že je dost bohatý na to, aby nekradl. Musí přesvědčit veřejnost, že jeho soukromé ekonomické zájmy jsou skutečně odděleny od moci, kterou mu stát svěřil. Nemusí mít rád rozhodnutí soudů. Musí respektovat nezávislost soudů. Nemusí mít rád novináře. Musí snést jejich kontrolu. Nemusí mít rád opozici. Musí jí odpovídat na otázky. Protože Česká republika není firma a vláda není majetkem svého předsedy. Premiér není majitelem státu. Je pouze jeho dočasným správcem. A právě proto v demokracii nestačí říct: „Věřte mi, já mám dost peněz.“ O vaše peníze nejde, pane premiére. Jde o naši republiku. A ta má pravidla, která musí platit i pro vás.

Radku, vás omlouvá jediné. Že jste blbej. Nedotáhl jste to dál než k lahvi kořalky, okrádání zoufalých důchodců o střechu nad hlavou a věrnou službu mafiánovi, který z úplné nuly z Kroměříže udělal ústavního činitele. Jste odpad, stejně jako každý člen hnutí ANO. Děkuji.

Čau @OtoKlempir 😉. Mám tady pro tebe jedno tvoje video😉🔽. Pořád platí, že @AndrejBabis máš plné zuby a prohrál by i s mluvícím kýblem😁? A jak se ti spolupracuje s otroky z ANO😁? A jak s ním teda vedete demokratickou diskuzi, když jak říkáš je to pro něj dědkovský model. A ještě bych se tě zeptal na jednu věc. Pořád jsi překvapený co všechno vydrží voliči s politiky? A už jste teda na novém dnu, nebo půjdete ještě hlouběji😁?

"Pavel s Řehkou jsou vojáci a chtějí válčit." "Vojáci mají v popisu práce vést válku." Karolína Stonjeková... Kdybych měl vybrat nejdebilnější výroky roku, tak tohle bych určitě zařadil do TOP 5. Fascinující na tom je, s jakou suverenitou to tahle méně chytrá paní pronáší. A když ji namítnete, že stejnou logikou tedy hasiči musí zakládat oheň, tak vám řekne, že hasiči jezdí zachraňovat koťata a že jste spadl z větve. LOL XTV je v podstatě druh lobotomie.

„Když tradiční strany zjistily, že nekradu, tak si vymyslely Čapí hnízdo.“ Andrej Babiš se jako premiér zachoval přesně tak, jak se chová člověk, který považuje stát za svůj osobní holding: když se mu nelíbí verdikt, neútočí na právní argumentaci, ale na instituci a na konkrétní soudkyni. To není legitimní kritika justice. To je nátlak z pozice moci. Předseda vlády nemá zvát Soudcovskou unii na Úřad vlády, aby jim jeho právník „vysvětlil“, že Čapí hnízdo je politický proces. To je groteskní převrácení rolí. Soudci nejsou žáci premiérova obhájce. Vláda není odvolací instance. Strakova akademie není místo, kde se přepisuje trestní spis podle politické potřeby. Kdo tohle nabízí, dává najevo, že nezávislost justice bere jako dekoraci, ne jako omezení vlastní moci. Ještě horší je útok na Evu Brázdilovou jménem. Označit předsedkyni senátu Vrchního soudu za „soudkyni i prokurátorku v jedné osobě“ a přirovnat to k totalitě není ostrost. Je to cílená dehonestace konkrétní soudkyně proto, že rozhodla proti Babišovi. Premiér má imunitu, mikrofon, vládu a stranický aparát. Soudkyně má spis, zákon a zákaz veřejně se bránit stejnými zbraněmi. Útočit z této pozice na jmenovanou soudkyni je zbabělé. Řeči o „objednávce“, „mafii“ a „zavření na objednávku“ z úst předsedy vlády nejsou názor. Jsou to obvinění bez důkazů, která systematicky podkopávají důvěru v jeden ze tří pilířů státu. Babiš přitom není jen „dotčená osoba“. Je premiér. Když on říká, že justice rozhoduje na objednávku, říká to s razítkem Úřadu vlády. Tím neútočí jen na Brázdilovou. Útočí na každého, kdo má ještě věřit, že v Česku rozhoduje právo, ne strach z premiéra. Obzvlášť trapné je, že se přitom schovává za „nezávislou justici“, kterou prý poškozují „někteří soudci“. To je klasický trik: formálně justici chválit, konkrétní soudkyni zničit. Stejně jako pozvání unie, ať si to nechá vysvětlit právník. Vypadá to jako otevřenost. Ve skutečnosti je to pokus přesunout spor ze soudní síně do premiérovy kanceláře. Kritika rozsudku je možná. Odvolání je možné. Stížnost je možná. Co možné není: aby předseda vlády z tiskové konference po schůzi vlády dělal z justice politického nepřítele a z konkrétní soudkyně symbol totality. To už není obhajoba. To je pokus zlomit pravidla hry, protože mu přestala vyhovovat. Babiš se nepokusil vyvrátit skutkovou podstatu. Pokusil se zdiskreditovat ty, kdo o ní rozhodují. To je rozdíl mezi obhajobou a nátlakem. A proto je ten výrok tak výmluvný. Stojí u pultu vlády České republiky a tvrdí, že justice je výmysl politických konkurentů. Ne proto, že by to dokázal. Protože to potřebuje. Když fakta ve spisu nejdou přepsat, přepisuje se příběh o tom, kdo smí soudit. Kdo útočí na soudce proto, že rozhodli v jeho kauze, nebrání demokracii. Ukazuje, co s ní chce udělat, až mu bude stát ještě víc v cestě. Tohle už není ostuda tiskové konference. Tohle je ostuda premiérského úřadu. Předseda vlády, který z vlastní kauzy dělá tažení proti justici, přestává být předsedou vlády. Stává se obžalovaným, který si stát plete s obhajobou. Takový člověk nemá v čele vlády co pohledávat. Ne proto, že by nesměl kritizovat rozsudek. Smí. Má na to opravné prostředky, advokáty i politickou tribunu. Ale premiér, který justici osočuje z totality, mafie a vykonstruovaného procesu, už nectí pravidla. Je ochoten je ohnout, aby nemusel čelit důsledkům. A to je důvod k odstoupení. Ne z taktických důvodů. Z ústavních. Dokud Andrej Babiš zůstane v čele vlády a zároveň bude soudce osočovat z toho, že rozhodují na objednávku, Česká republika nemá premiéra, který drží právní stát. Má premiéra, který ho bere jako překážku. Má odstoupit. Teď. Ne až mu to přestane politicky vycházet. Teď, protože útok na nezávislost soudů z pozice předsedy vlády je věc, po které se v právním státě neodchází do další schůze vlády, ale z úřadu.